INRI ROAD Křesťanská studentská organizace

INRI ROAD Křesťanská studentská organizace

Přihlášení
E-mail:
Heslo:
Jak bylo na Rail tour 2014
Pro všechny
17.11.2014 23:16Peter Polehna Polehna

Jak bylo na Rail tour 2014

Letos v termínu 10. – 14.8.  se konal 4. ročník vlakového závodu RailTour, pořádaného křesťanskou studentskou organizací INRIroad, a já bych vám v hrubých rysech rád popsal, jak ho prožíval náš modrý tým. Protože je ale těch údálostí a zážitků tolik, a navíc jsou takového charakteru, že je nelze dost dobře zestručnit, chci vás upozornit, že se mi to nejspíš ani nepovede. A tak bude možná lepší, když dál budete číst jen vy, kteří zrovna nikam nespěcháte, které tato událost nějakým způsobem oslovila, nebo kteří uvažujete, že byste se jí také zúčastnili. Ty ostatní, kteří jen doufají, že se v minutě dozví něco originálního, senzačního a úchvatného, aby mohli odkliknout svůj „like“ a spěchat zas jinam, prosím v jejich vlastním zájmu, ušetřete si čas a následující text dál ani nečtěte.   

Tak tedy Žanet (21), Eliška (18) a já (Jirka, 28) vyrážíme v sobotu 9.8. směr Olomouc, kde potkáváme ostatní týmy a kde také další den ráno vše začíná…

rail2

 

Neděle 10. 8. 10:00 (Dolní náměstí, Olomouc)

Nedočkavé týmy, dopřesňování pravidel, losování checkpointů… Start je o 7 minut opožděn a my nestíháme první vlak, kterým se dalo jet směr Jizerské hory. Sedáme tedy do dalšího, kde však potkáváme obávaný červený tým. Tušíme, kam mají namířeno, přesto však stále trochu doufáme, že cestou vystoupí jinde. Jsme v Zábřehu n. Mor., červení stále s námi. Děláme tedy okamžité rozhodnutí – přesedáme a jedeme do Rychlebských hor. V domnění, že alespoň tam budeme první. I tato vize se nám však záhy rozplývá, když ve vlaku nacházíme tým zelených… A v tomto duchu překvapení, náhlých změn, improvizace a bleskových rozhodnutí se v podstatě odehrává celý závod.

Pondělí 11. 8.

Lehce vyčerpáni svižnějším přechodem Rychlebských hor, nočním výstupem k prameni Orlice a debatami o našem nejistém postupu v závodu uleháme krátce po půlnoci ke spánku na nádražní louce v Červené Vodě, odkud o 2 hodiny později vyrážíme dál. Zajíždíme do Náchoda a do závodu začíná z domova vstupovat i náš navigátor Vašek, který nám pomáhá rozplánovat cestu přes sever Čech. Vše vypadá skvěle, ovšem až do chvíle, kdy si vinou chaotických poznámek v našem plánovacím notýsku necháváme ujet vlak ve Starkoči. Takový ten pocit, když sedíte na nádraží, čekáte na vlak, co jede za 10 minut, a najednou vám dojde, že to  vlastně byl ten, co před 5 odjel… No nic, škrtáme jeden plánovaný checkpoint a jedeme dál. Máme trochu zpoždění, a tak v Pardubicích sprintujeme do prvního vlaku na Kolín. Čeká na nás, paráda. A pak takovej ten pocit, když sedíte ve vlaku, vychutnáváte si okolní krajinu a najednou vám dojde, že jste sice stihli první vlak, ale že je to vlastně courák, kterej zastavuje naprosto všude. A že tam budete o hodinu pozdějc, takže smůla. A tak jen škrtáme další checkpoint… Jsme v Kolíně a nevíme, jak dál. Vedle nás zrovna rychlík na Brno, tak improvizujem a berem to přes Vysočinu. Cestou se kupodivu ještě zvládáme stavit pro dva checkpointy a večer už vystupujeme ve Valticích, odkud jdeme k oblouku Randez-Vous. Po pár kilometrech potkáváme skupinku místních vinařů a Elišku napadá, že se pro jistotu zeptáme na cestu. Sice mají lehce upito a my vlivem narůstající únavy od jejich stavu také nemáme daleko, ale z jejich popisů a propracovaných náčrtků je nám po chvíli jasné, že jsme šli celou dobu po té správné cestě, avšak naprosto opačným směrem…

Úterý 12. 8.

Po příjemné procházce valtickým krajem si další čtyřhodinové čekání na vlak krátíme plánováním následujícího dne a krátkým, ale osvěžujícím spánkem. Dva z nově přidaných checkpointů se nám objevují pěkně na dosah a dál se nám (narozdíl od několikanásobného pondělního faux-pas) vše daří jako na drátkách. Pouze u Sudoměře to vychází hodně natěsno, máme necelých 20 minut na checkpoint 1,7 km od vlaku.

rail4

Ale díky Žanet zjišťujeme, že nám tudy pak jede zase ten samý vlak.Přemlouváme tedy milou paní průvodčí, aby nám jen cestou zpátky vyhodila z vlaku batohy, pokud to náhodou nestihneme. A tak běžíme bez nich, pěkně nalehko, poháněni vidinou získání dalších bodů. Bereme to i zkratkou, kde Eliška zakopne a nešťastně padá… Zapomněl jsem ještě zmínit, že na rozdíl ode mě a Žanet (která je již ze 4 ročníků závodu tak zocelená, že už mám občas tendenci brát to automaticky, ale i ona má můj velký obdiv) se Eliška závodu účastní poprvé a že v tuto chvíli již má z předchozích dní nohy bolavé od totálně rozedřených puchýřů. I ji však tento adrenalinový závod pohltil natolik, že se přes to všechno utrpení dokáže přenést a běží odhodlaně dál. Zpátky zase zkratkami, polem, loukami, až jsme konečně na vlakové zastávce, naplněni blaženým pocitem, že stíháme. Naše nadšení však mizí, když náš vlak za dalších 20 minutpřijíždí a milá paní průvodčí jen smutně oznamuje, že vlak, který jsme viděli před chvílí také prosvištět kolem, byl náš další spoj. Přestože bylo teprve odpoledne, nám se tím pro ten den zcela uzavřela cesta na severozápad. A tak opět měníme plány.

Středa 13. 8.

Brzy ráno se probouzíme u nádraží v Bystřici u Benešova, abychom se hned prvním vlakem mohli vydat zase dál. Opět se nám do cesty příhodně připlétá jeden nový checkpoint, a tak se plni očekávání a propracovaných plánů přesouváme na západ Čech. Jako první volíme tu nejtěžší variantu dne – čeká nás rozhledna 5,5 km od nádraží, čas 1,5 hodiny, než vlak bude projíždět zpět. Opět kyvadlově ta samá souprava, a tak hned hledáme průvodčího, abychom zopakovali akci s batohy. Sice jsme měli v průběhu celého závodu celkem smůlu na častá zpoždění vlaků, zato jsme všude potkávali velmi vstřícné lidi, ochotné jakkoliv nám pomoct. Pan průvodčí se sice stejnou soupravou vracet nebude, ale slibuje nám, že předá zprávu kolegovi, se kterým se v cílové stanici střídá. Ten by nám měl věci v případě, že u vlaku nebudeme, jen vyhodit ven. A tak i tentokrát necháváme naše zavazadla cestovat dál a vybíháme bez nich. Chápu, že někomu možná zvládnout 11 km v kopcovitém terénu za 1,5 hodiny připadá jako sranda, nám však v tu chvílu do smíchu moc nebylo. Čtvrtý den silného vyčerpání, nevyspaní, bolavé nohy, puchýře… A tak zpátky k vlaku raději vybíhám napřed, abych alespoň pohlídal ty naše osamocené batohy. Už z dálky vidím na nádraží náš vlak, lidi vystupující i nastupující i průvodčího vynášejícího naše věci na perón. Dobíhám k okénku strojvedoucího a ze všech sil ho všemožnými způsoby přemlouvám, aby ještě počkal, že holky už jsou za rohem. Nakonec svolí a dává pokyn průvodčímu, aby věci zase naložil. A tak rychle zabíhám za nádražní budovu, odkud ještě na celý park hulákám: „Tak honem, přidejte! Ještě kousek, už jste tady! Paráda, stíháme to…“ Kolemjdoucí na mě zírali jak na blázna a strojvedoucí, ten vydržel čekat úctyhodné čtyři minuty… Pár minut poté, co se mi na nádraží výpravčí ještě omluví, že déle už vlak čekat opravdu nemohl, potkávám občerstvující se holky. Naštěstí si jen škrtáme další z plánovaných checkpointů, nic horšího nás nepotkává. Alespoň až do zastávky v Chebu, kam se dostáváme odpoledne.

rail5

 V hale nádražní budovy čekáme na příjezd našeho dalšího vlaku, a tak si jdu odskočit na místní veřejné záchody. Pomalu nám dochází zásoba pitné vody, tak s sebou beru 2 lahve, abych je doplnil. Zaplatím důležitě tvářící se osobě ženského pohlaví poplatek 10,- Kč a ptám se, zda si můžu natočit vodu na pití. Ne snad proto, abych získal její svolení, ale abych se ujistil, že voda je zde pitná. Ona však odpovídá, že je to zakázané... Tak se na ni usmívám, v domnění, že se jedná o pokus o vtip. Z její strany čekám také úsměv a nějakou větu typu „ale jasně že jo…“. Ona však místo toho jen ostře pohlédne na mé dvě PET lahve, s kterými jsem si dovolil přijít, a ještě ostřeji dodává: „ …no a do dvou lahví, to je vyloučeno, to v žádném případě!“ Ptám se tedy proč, vzhledem k tomu, že poplatek, který je za použití wc i umyvadla, jsem zaplatil. Na což mi odpovídá, že jsem se asi zbláznil. Že od toho jsou tady přece obchody, že ona si také musí kupovat drahou limonádu, tak proč bych já měl mít vodu zdarma?! Na mé upozornění, že její pitný režim mne nezajímá a že já chci jen obyčejnou vodu, za kterou jsem si ke všemu ještě zaplatil, mi jen odpovídá dalšími nesmysly… Beru si proto nevěřícně peníze zpět s tím, že tohle nemám zapotřebí a raději si odskočím někam za roh. Musím podotknout, že nebližší vhodné místo bylo ještě pěkných pár minut svižné chůze za nádražím, což jsem díky oné plodné debatě stihnul jen tak tak. Nicméně i celou cestu zpět mi tato neuvěřitelná (možná jen pro mě) zkušenost vrtala hlavou. Vracím se tedy na záchody, opět platím 10,- Kč a jdu rovnou dál s oznámením, že jdu použít umyvadlo. Načež na mě paní vystartuje jako na zloděje, že vodu si tady ale nenatočím! Chci proto raději vědět, jakými jinými způsoby zde mohu umyvadlo použít. Na to paní začne vykřikovat, že voda je drahá, a proto je zde pouze na umytí rukou, nic víc. Dále mi vyhrožuje přivoláním ostrahy, na což se začínám velice těšit, a souhlasím. Požaduji i jejího vedoucího, ten však k zastižení není. K mému překvapení je i přivolaný pracovník místní ostrahy na straně této paní, když mu celý můj nehorázný zločin popisuje. Navrhuji tedy, že když je zdejší voda tak drahá, protentokrát si ruce neumyji a takto ušetřou vodu si odtočím do lahve. Na to už se paní pomalu dostává do nepříčetnosti se slovy, že už si z ní asi dělám pr…el, zatímco pracovník ostrahy jen dokola opakuje, že místní nařízení je třeba respektovat. Koukám na hodinky a v proklatě mělkém umyvadle si do obou lahví točím po jednom litru vody s tím, že případnou vzniklou ztrátu provozovateli rád uhradím. S omluvou si tedy beru kontakt, dobíhám holky a rychle nasedáme do dalšího vlaku vstříc novým dobrodružstvím. 

Cestou se ještě marně pokouším dovolat provozovateli WC s drahocennou vodou, pak to konečně nechávám být. Po půl hodině jízdy se pomalu chystáme k výstupu, naše stanice však stále nepřichází. Místo toho jen nápisy v němčině a neznámá krajina. „Nejspíš jen kličkujeme pohraničím“, uklidňujeme se navzájem. Pro jistotu se jdu ale zeptat paní průvodčí. Procházím celý vlak, ona nikde, tak se obracím na okolní cestující. Ti však jen kroutí hlavou a posunky ukazují na strojvůdce. Po zjištění, že v celém vlaku není kromě nás žádný cestující, který by mluvil česky, se ho tedy ostýchavě ptám, jestli na něj mohu za jízdy mluvit, on však nic. „Ignorant namyšlenej“, říkám si. Nakonec svou směsicí všemožných cizích jazyků, které mě v tu chvíli napadly, žádám o radu starší dámu, která hned pochopí a spustí na strojvůdce německy. Po chvilce náročné konverzace máme následně jasno i my, a tak vystupujeme v Německu, 52 km cesty od hranic. Dál už si jen škrtáme další část našich plánů a přepadají nás neuvěřitelné záchvaty smíchu. Další okamžiky už si jen skvěle užíváme. Ve Františkových Lázních máme moře času, tak si procházíme park, prohlížíme aquaforum a blbneme u Salingradu, kde pak ještě málem zapomeneme vyfotit kontrolní MMS…I přes všechna úskalí tohoto dne se však večer nakonec ocitáme v Kynžvartu, odkud vyrážíme na pěkný noční přechod o délce 20 km.

raIL7

Čtvrtek 14. 8.   

Poslední den, ze kterého chceme vytěžit co nejvíc, ale moc možností nám nezbývá. A tak se pro nás stává tím nejpohodovějším ze všech, co se týká náročnosti. Kromě povinné návštěvy Prahy totiž stíháme jen dva nově přidané checkpointy, které nám opět příhodně vstupují do cesty. Během dlouhých přesunů zpět na Moravu už jen odpočíváme a těšíme se do cíle, kam dorážíme ve skvělé náladě a relativně už i trochu zotavení.

Závěr

Musím říct, že letošní ročník závodu byl na zážitky opravdu bohatý. A i když se věci častokrát lišily od našich představ, postupně jsme si alespoň uvědomovali, že nás stále vede někdo, na koho se můžeme spolehnout. A nemyslím tím jen našeho šikovného navigátora, ale především pána Boha. I v těch náročnějších chvilkách nám stále stavěl do cesty skvělé lidi ochotné pomoct nám, i když ne vždy jsme jejich pomoc mohli přijmout. Těch, kteří si zaslouží naše díky i obdiv, bylo opravdu hodně. Tak třeba náš navigátor Vašek, kamarádka Míša, která nám perfektně zjišťovala průběh počasí, spousta milých průvodčích, strojvůdce, co na nás 4 minuty čekal, i ten, co nám schoval bágly u sobe v lokomotivě, paní v trafice, co nám je taky schovala, a taky paní v prodejně se zdravou výživou v Náchodě, vrchní v restauraci v Třebíči, výpravčí, co nám je přinesl od vlaku a pak pohlídal, vinaři z Valtic, co nám poradili s cestou, paní co nás v lese na Vysočině chtěla svézt autem, i ti dva dělníci, co nás chtěli odvézt na nádraží, ty dva týpci, co dali holkám za běhu pití, vedoucí dětského tábora i se všemi dětmi, co se s námi vyfotili v jednom kupéčku, pan vrchní v hospodě v Kynžvartu, co nám ochotně upekl pizzu… jmenovat bych mohl dál a stejně bych určitě na někoho zapomněl.

Na závěr bych chtěl ještě říct, že i když je zcela evidentní, že celkově se tempo závodu každým rokem zrychluje a jeho hranice se stále posouvají, nemusí to nutně znamenat, že by pro dobré úmístění bylo potřebanaběhat co nejvíce km, zdolat co nejvíce hor, nebo naspat co nejméně hodin. (Přestože jsme to i my měli původně v plánu.) Ať už to byly naše vlastní chyby, zpožděné vlaky, nebo jiné náhodné okolnosti, všechno toto nás nakonec přinutilo těžit body především z důkladného plánování našich cest a ke konci závodu i více odpočívat. A pokud někdo z vás aspoň trochu uvažuje nad tím, zda se závodu příští rok také zúčastnit, poradím vám jediné – pojďte do toho, stojí to za to! ;-) 

Jirka Barták

 

rail1

 

http://www.railtour.cz/

Plánované akce

  • V příštích 14 dnech se nic nekoná
Zobrazit kalendář
Církev adventistů sedmého dne ADRA Railtour Za obzorem Youth for Jesus Adventist-laymen's services and industries AW Rádio Církev adventistů sedmého dne Česká republika Přišel zemřel zvítězil HopeTV Adventist World BibleTV Mládež.net Církev adventistů sedmého dne Slovensko
Page generated in 0.3194 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál