Pro všechny
25.5.2015 19:20
Lenka HodrovaPřes zkoušky a boje jdu stále s Bohem
Narodila jsem se v Chosica - Lurigancho v okresu Lima – Peru. Tady v Česku studuji v Pardubicích, protože mi Bůh dovolil, abych na tomto místě mohla být a děkuji mu za to, co se v mém životě děje. Odjela jsem z Peru, když mi bylo 18 let, v roce 2011. S nadějí poznat další zemi a dosáhnout vzdělání. Díky Bohu stačí jen málo k tomu, aby se toho dalo dosáhnout.
Při této příležitosti chci mluvit o svém křesťanském životě, jako mladé adventistce, ale nemám hodně zkušeností. Mohu vám říct, že v Peru u mých rodičů jsem velmi intenzivně a oddaně chodila do sboru. V 17 letech jsem byla vedoucí mládeže ve svém sboru, kde jsem vyrůstala. Jsou tam v sobotu ve všech sborech adventistů odpolední programy pro mládež od 16:30 do 18:00h. Dělají je velmi dynamickým způsobem. Témata jsou prezentovány různými způsoby, jako kázání, svědectví, divadlo s doprovázenou chválou Pánu, a některé biblické dynamiky. Kromě toho se v pátek večer ve sboru setkají na malých skupinách. Dospělí i mládež tam mají svou vlastní malou skupinu. V každé skupině se vytvoří systém, jak se rozvíjet během setkání a je tam prostor pro přátelství, modlitby, studium Bible, atd.
Navíc v sobotu večer mají programy různých činností, jako sledování filmů, nebo hrají společenské hry, volejbal nebo fotbal, chodí ven atd. Tyto aktivity umožňují mladým lidem, aby se sjednotili a podpořili aktivitu církve. Kromě toho církevní vedoucí regionálně organizují tábory, duchovní skupinky pro mladé lidi v období prázdnin, na začátku a na konci každého roku. V jednom z těch táborů jsem byla pokřtěna, když mi bylo 12 let.
Když jsem přijela sem do České republiky, tak jsem týden po mém příjezdu hledala církev adventistů, protože jsem cítila potřebu být spojena s naší církví a především s Bohem. Tak jsem se ptala, kde je nejbližší sbor Církve adventistů, a bylo mi řečeno, že v Chebu. Tak jsem jednu sobotu jela do Chebu a hledala jsem sbor. Nejhorší pro mně bylo , že jsem nevěděla jak se ptát, dostala jsem se na hlavní nádraží. První věc, která mě napadla, byla zeptat se taxikáře, aby mě dovezl do sboru. Ale nejprve se zeptala nějaké paní, která tam kouřila. Řekla mi, že ví kde je církev adventistů a dobrovolně se nabídla, že mě tam dovede. Tak jsme šli spolu ke sboru. Poděkovala jsem jí. Mohla jsem říct jen “děkuji”, protože jsem vůbec nic česky neuměla. Jsem si jistá, že mi Pán Bůh poslal tuto osobu, aby mě dovedla do sboru.
Ve sboru byli bratři a sestry velmi milí. Zkoušeli najít nějaké způsoby, jak se mnou komunikovat a vysvětlit mi, o čem je kázaní a trávili se mnou čas. Co mě velmi překvapilo je, že se zde v Česku jde do sboru pouze na půl dne.....Takže odpoledne jsem byla volná a nevěděla jsem co dělat.
Postupně jsem cítila, že se mi ze soboty stává zvyk, a to mi nedovolilo se cítit dobře. Nevěděla jsem co s tím dělat. Až nastal bod, kdy jsem nechtěla jít do sboru. A i když jsem tam šla, bylo mi to velkou námahou. Mezitím se v Peru moji rodiče za mě modlili a i ve sboru v Peru se každou středu za mě modlili. Několik sobot jsem zůstala ve svém pokoji. V té době jsem slyšela o INRI skupině. Byla jsem zvědavá, tak jsem se šla podívat zblízka o čem to je. Vzpomínám si, jak mě Jana Lancová pozvala a říkala, že je to setkání mládeže adventistů. Setkala jsem se tam s Janou Polehnou, která je naší vedoucí... Tyto sektaní mi připomínaly trochu ty malé skupiny v Peru a trochu mě to povzbudilo. Potom mě Janča pozvala na Úvody do Bible. Teď chápu, že skupina INRI povzbuzuje a udržuje mladé lidi ve sboru. Teď se cítím víc odhodlaně k tomu, abych šla s Bohem.
Někdy máme jako mladí problémy a pokušení, kterým čelíme. Ale když jsme v ruce Boží, budeme vítězi. Někdy se chováme jako Apoštol Pavel: “Nedělám co chci, jelikož dělám co nechci”. Musíme se ptát Boha, aby řídil naši cestu. Jako verš Žalm 119, 105, který říká: “Svíce mým krokům je slovo tvé a svítí mi na cestě”. A další text, který mám vždy v srdci, už od doby, kdy jsem byla malá holčička, říká: "Syn moudrý dělá radost otci , kdežto člověk hloupý pohrdá svou matkou".
Guisela Huamán
