INRI ROAD Křesťanská studentská organizace

INRI ROAD Křesťanská studentská organizace

Přihlášení
E-mail:
Heslo:
Dokud nesníte všechnu zmrzlinu, domů nepojedete
Pro všechny
9.11.2015 15:32Jana Pletkova

Dokud nesníte všechnu zmrzlinu, domů nepojedete

Vstupuji do místnosti plné různorodých postav. Někteří sympatičtí od pohledu, které budu později obdivovat kvůli jejich pořádkumilovné povaze, další poměřující si mě pohledem, možná sympatičtí svým smyslem pro detail, jež usuzuji z pečlivého zkoumání, a pak taky ti s jistou roztěkaností, kterou jim připisuji z neustálého přelétávání pohledů sem a tam. Někteří zaujati svým spolusedícím nebo svým protějškem… páni, je tu i Bratislava! Brouzdám dál a... No ne, pozoruji vycpaného lesního tvora, jehož neumím nazvat, ale silně mi připomíná tchoře a já mu po zbytek pobytu říkám fretka. Je zabalen do papírových kuchyňských utěrek. „Jak vtipné,“ pomyslím si a soustředím se na další lesní zvířata a jiné zajímavé tvory přítomny v tomto kouzelném srubu. Moji prohlídku neznámých tváří vyruší přivítání Dalibora Cichýho slovy: „dokud nesníte všechnu zmrzlinu, domů nepojedete.“ Všem svítí očička a mně dokonce lítají jiskry. Několik osob mě ještě zdraví pozvednutím obočí nebo dvouvteřinovým vyceněním zubů a mimickým tancem, který si chci později nafilmovat, ale objímání mlčky odkládáme na později, neboť všichni už posloucháme Marka a hltáme jeho peprný humor. Uvádějíc nás do programu celého víkendu, zmiňuje pár důležitých doporučení k rozumnému a brzkému usínání, neboť mnoho z nás na víkend jelo načerpat a získat nové poznatky a zkušenosti s Bohem, a ne nové partnery. ,,Je sice fakt, že v tu jednu, ve dvě ta holka…nebo kluk…hůř vidí, takže ji budete připadat hezčí,“ říká Marek, „ale ona vás stejně zítra uvidí na denním světle.“ Přinejmenším dvacet lidí včetně mě se třepe smíchem a Marek dál srší vtipem. Jelikož jsem se jako jeden z posledních příchozích dostavila až po večeři a honí mě mlsná, moje pozornost začíná směřovat ke stolu, kde vlezle očichávám, co bych si mohla dát. „Z toho se poděláš,“ říká Peťa Novák nabírajíc mi porci, „ta svíčková je strašně dobrá.“ „Stejně mi dej jen jeden knedlík, nemám moc hlad,“ odpovídám. Samozřejmě hlad trochu mám, ale nechci na noc moc jíst. Jenomže po společném čtení knihy Rút dojídám poslední sousto a jdu si přidat další talíř. Nejsem jediná. Ta svíčková je fakt strašně dobrá. Hodujeme, oslavujeme židovský svátek Šavu´ot a jdeme na zmrzku. Nekecám, když řeknu, že jsem už hodně dlouho neměla lepší sobotní a autentičtější kopečkovou. Stála za to i přesto, že Peťova předpověď vyšla, a to doslova.

Zažívám mnoho sobot, kdy si připadám jako člen rodiny Kmotra (mám na mysli Corleone), jelikož můj táta zabíjí pohledem, ale již dlouho jsem ji neprožila jako dnes. Myslím tím to, když se vezeme na společnou sobotu jako dámy několika auty za sebou, zrychlujeme na opuštěné silnici mezi poli a parkujeme u toho „našeho“ ranče. Dál taky myslím to, když spíme v pečlivě připravených a útulných místnostech s přichystanými voňavými ADRA pyžamy a občerstvením. Ovšem hlavně tím myslím, jak si na tom všem naši hostitelé celý víkend dávají záležet. Šouráme se zahradou kolem sídla našeho hostitele a ve srubu se zatím vytváří fronta na snídani. Zatímco se někteří z naší přibližně padesátičlenné skupiny nemohou rozhodnout, zda sladkou či slanou, pár sympatických lidí předbíhám a postupně zkoumám, kdo má vaky pod očima a kdo byl motivován ponocovat. Všichni mají vaky velké jako vždycky. Nic zvláštního.  Avšak sama mám pocit, že se mi oči scvrkly a obličej nafoukl. Snad to byl jen sen, že jsem se po několika včerejších knedlících a kopečcích čokoládové a vanilkové zmrzliny (prostě klasika) nemohla nadechnout, a snad to byl jen pocit, že mi hlava přes noc nabobtnala.

Po vydatné snídani (i já jsem snídala) nás Olda Svoboda uvádí do kontextu knihy Rút. Líbí se mi, s jakým nadšením a rychlostí někdy mluví. S odkazováním na jiné části Bible a vysvětlením dobového pozadí nám pomáhá vše lépe pochopit. Systematicky a s několika aplikacemi do současného života pokračuje i další přednáškou odpoledne, ale to až po obědě, dezertu a svačině. Ne, nezdá se vám to, pořád jíme. A co je na oběd? Ptám se, ale Filip Gildein mě uzemní, že je to jedno, protože „ať už bude cokoliv, je jistota, že to bude výborný.“  Ten pocit, když se vám na jazyku postupně rozpíná lahodná a trvající chuť jemného masíčka zalitého smetanou a postupuje dál do celého těla, to je ono. Tuto slast z oběda znásobíme slunečním svitem, kterého každý užívá jinak. Někdo se jde skupinově projít, zbytek individuálně zůstává na ranči. Já se jdu projet na koni. Ne, to kecám, koně tam zatím nejsou. Ale jelikož je opravdu skvostné počasí, co vyloženě vybízí ke koupání v jezeře (a to tam je), slabší povahy se nechají snadno vyprovokovat a skáčou oblečeni do vody. „Tak už mi věříš, Jančo?“ volá Ondra Kašlík do nitky mokrý. V jedné chvíli mi v těch mokrých hadrech připomíná pokémona (Venusaura). Ovšem dodávám, že v hloubi duše mu to plavání závidím.

U pokračování dalšího výkladu Rút se zamýšlíme nad svědomím, tedy jestli to, co my sami v životě považujeme za správné, je opravdu dobré v očích Hospodina. Čteme totiž, že lidé konali, co bylo dobré v jejich očích, ale zároveň, co bylo zlé v Jeho očích. Lépe se seznamujeme s Rút, která se rozhodla udělat ve svém životě otočku o 180° a šla s Hospodinem. Olda vysvětluje význam použitých hebrejských slov, u mnohých vyvolává otázky, a to nás přivádí k dalším myšlenkám. Může cíl, kterého Bůh nebo my chceme dosáhnout, ospravedlnit to, jak se k němu dostaneme? Olda tuto otázku zformuloval myšlenkou známého cynika Machiavelliho, tedy světí účel prostředky? Chce po nás Bůh opravdu něco nesprávného, aby se následně stalo něco prospěšného?  Není to spíš tak, že pokud selžeme, Bůh je schopný naše chyby a scestí v prospěch poté obrátit? Také otevírá otázku týkající se životního partnera a aplikuje ji do dnešní doby. Tvrdí, že jako věřící lidé, adventisté, bychom si měli brát protějšky se stejným vyznáním, protože v opačných případech je snadné odejít od Boha.  Dalibor Cichý má dobrou připomínku, když říká, že možná na tom něco je, ale na druhou stranu vzít si „stejnověrce“ není zárukou, neboť zná příběhy mnohých, kteří i v těchto případech od Boha odcházejí. Marek Harastej pak dodává: „v tom druhém případě si tu cestu prostě ztížíte a zkomplikujete.“

Necháváme všechny myšlenky uležet a netrpělivě vyhlížíme další a další pizzu z pravé autentické pece. Všechno je tak autentické! Avšak vypuklá jaderná katastrofa, o které se nás Honza Havelka snaží přesvědčit, téměř pro nikoho autentickou není. Jedná se o psychologickou hru, kterou nás hraje příliš, a tak se nesnadno dostáváme do role skutečných obětí. Těm, co tam nebyli, nebudu prozrazovat více kvůli příštím potenciálním zájemcům, ale pro ty, co tam byli: pokud by se hra stala skutečností, doufám, že by Pavel Ruml zachoval své rozhodnutí vzít Bibli a selfie tyč! Protože pak (a pouze pro tyto věci) bych tam chtěla být s ním.  A mezitím, co nahoře diskutujeme nad otázkou života a smrti, dole vesele zpívají, což zjišťuji, až když Lenočka Havelková říká Léni Hodrové „hej hej hej a že ten Pavol hraje famózně“ a obě opěvují jeho skrytý talent, který právě ukázal. Z dalších společných her již vychází vítěz, a to byl (tedy alespoň pro mne) Peťa Macháč, který díky svému důvtipu a vtipu vyhrává v konečném duelu s Honzou Havelkou a zcela ho drtí. Po smysluplně prožité sobotě a večeru her s množstvím zvratů a překvapení, se část z nás příjemně unavených odebírá zpět do útulných prostor kyjovského sboru.

Prapodivné zvuky ozývající se na poslední přednášce po celém srubu, ale taky spatřené redbully a množství vypitých káv indikují, že někdo měl dlouho noc. Každý ji prožil jinak, někdo chtěl spát a někdo chrápal. Stejně jinak asi každý zažívá celý víkend. „Mně se moc líbilo to složení,“ říká Dáša Gibiecová. A Lenočka Havelková přitakává: „som velmi rada, že zme sa stretli všeci z takových dalek, z roznych mest, je to užasne.“ Osobně mi skutečnost, že se nás tolik rozdílných povah a charakterů z různých měst a škol s různými zájmy a zaměřením sjede do jednoho srubu, kde se o nás s nehranou přívětivostí starají a tráví celý víkend naši hostitelé, přijde fascinující. To není jen tak, za tím musí být něco víc. Na tvářích teď každý kouzlí úsměv a loučí se vřelým objetím. Až na Filipa Gildeina, ten nechápe, „že se všichni tak objímaj?“ Za měsíc jsme tady zas!“ Nostalgicky se podívám kolem sebe…. A hned mě napadne, jak mohla zmizet všechna zmrzlina? A vzpomenu na typicky potutelný výraz Toma Šuberta, jak mi s kornoutem v ruce povídá: „Co je? Minule jsem měl 53 kopečků, to jo, ale tento víkend ne.“ Věřím, že nekecá, a že jich bylo jen 52. :) Tak teda, Pane Cichý, už můžeme jet domů.

Jana Ondráčková

DNES

Zobrazit kalendář
Církev adventistů sedmého dne ADRA Railtour Za obzorem Youth for Jesus Adventist-laymen's services and industries AW Rádio Církev adventistů sedmého dne Česká republika Přišel zemřel zvítězil HopeTV Adventist World BibleTV Mládež.net Církev adventistů sedmého dne Slovensko
Page generated in 0.3878 seconds.
Redakční systém teal.cz naprogramoval Vítězslav Dostál